Zvlášť menší děti chodí na divadelní představení podle výběru rodičů nebo školy. Jaké inscenace by si vybraly samy? Jaké divadlo je podle vás nejvíc baví?
Jiří Hajdyla: Věřím tomu, že dítě, už když se narodí, má svůj vkus. Je různorodý, takže by si každé dítě vybralo něco jiného. Co by si ale děti věřím nevybraly, by bylo divadlo, které na ně šišlá, snaží se je vychovávat nebo zušlechťovat jako nějaká zvířátka. Až když divadlo s dětmi komunikuje jako s plnohodnotnými bytostmi, které mají svůj vkus, názor, můžeme se bavit o tom, že někdo má rád víc akce a jiný víc poezie.
Alžběta Michalová: Pro děti jsou klíčové dva principy a oba se snažíme v divadle naplňovat. Je to zmíněný partnerský přístup a pak bezpečí. Aby věděly, co je divadlo, jak do něj lze vstoupit, odejít odtud, že je do něj možné zasáhnout. U představení pro nejmenší děti se nám osvědčuje, že bezpečí nabízíme nejen jim, ale i rodičům, kteří je doprovázejí.
Jaké nebezpečí by jim mohlo hrozit v divadle?
AM: Souvisí to s hranicemi, děti potřebují vědět, co si mohou dovolit. Na některých představeních jsou pozvány, aby se scény přímo účastnily. Někdy se stane, že se divadlo netrefí do správného rozpoložení dítěte – to má třeba hlad. Snažíme se postavit prostředí natolik bezpečné, aby se během představení mohlo nakojit. Nebo je v pořádku, že si s maminkou odejde sníst svačinu a pak se vrátí. Vytváříme prostor, aby dítě naplnilo svou primární potřebu a pak mohlo vnímat nadstavbu, ten divadelní zážitek.
Pokud zůstaneme u představení pro diváky od 0 do 3 let, jaká mají další specifika?
AM: Samozřejmě tma, hluk, rychlé změny atmosféry, nebezpečné zvuky, to jsou věci, které děti děsí a do představení pro nejmenší diváky vůbec nepatří. S tím ale počítáme automaticky. Základní princip je velký respekt k dětem, velká míra bezpečí. Jeden ze zásadních projevů respektu je, že bereme ohled na to, jak děti do tří let reflektují svět. Pro ně není příliš důležité mluvené slovo. V rámci představení jim ale můžeme nabídnout části scény, které mohou zkoumat tak, jak jsou zvyklé – leží na bříšku, můžou se něčeho dotknout, můžou něco ožužlat, házet míčky. Je to způsob, který je pro ně v této věkové kategorii přirozený. Snažíme se na představení dívat dětským pohledem a hledat, co pro ně může být zajímavé, abychom komunikovali způsobem, který je pro ně vlastní. Je hodně zajímavé si třeba při tvorbě lehnout na zem a poznat perspektivu, z které děti divadlo vnímají.
JH: Specifikem těchto představení je přítomnost rodičů, takže jde o společný zážitek rodiče s dítětem. A je důležité, aby byl příjemný.
A naopak, co řešíte se středoškoláky?
AM: Za mě témata, která jsou pro ně důležitá, jsou pro ně palčivá, na která jinde nemají prostor nebo čas nebo v nichž se k nim společnost staví s disrespektem, jako k nehotovým bytostem. Chceme v Polárce vytvářet prostor, kde si budou připadat autonomně, kde si budou moct svůj názor nejen utvářet, ale i prezentovat.
Jak víte, která témata jsou palčivá, na která jinde není čas?
AM: V diskusích dramaturg – režisér – umělecký šéf hledáme, co je pro ně důležité.
JH: Je potřeba, abychom středoškolákům nepředkládali běžnou činohru, ale naopak je překvapili formou, otevřeností, autorským přístupem, abychom udělali krok směrem k nim. Pak je možné je víc vtáhnout do děje. Je ideální, pokud vyjdeme z nějakého průzkumu mezi nimi, přímo z jejich prostředí, abychom věděli, jakým způsobem vidí svět, jak mezi sebou komunikují. Je zásadní, abychom i k této věkové kategorii přistupovali specificky. Na tom bychom chtěli zapracovat.
AM: Nechceme jim kázat, co si mají myslet nebo jak to Kafka napsal. Chceme jim ukázat, že i u klasických předloh byl nějaký důvod, proč je autor napsal a jak, což vycházelo z jeho prostředí. Mladí lidé archetypální příběhy zažívají úplně stejně, ale ve svém prostředí. V dalších inscenacích, které tady budeme dělat, se budeme snažit jim nabídnout osobní ručení za naši vlastní zkušenost a otevřené dveře pro tu jejich.
Mají vaše sezony nějaké téma, jednotnou linku?
JH: S Bětkou jsme nastoupili jako nové umělecké vedení, které vzešlo z výběrového řízení na jaře, takže tato sezona jede ještě podle minulého uměleckého vedení. Má název Všech pět pohromadě, což lze vyložit dvěma způsoby. Jedna část odkazuje na dobu covidu a karantén, kdy jsme byli izolováni a nemohli jsme se potkávat, a teď můžeme být pohromadě, znovu zažívat nějaké věci spolu. Druhý výklad pro mě osobně je, že mít všech pět pohromadě znamená pracovat s tím, co jsem dostal, čím jsem byl obdarován. Mám všechno, co potřebuju, abych žil spokojený život, jen musím svůj potenciál využít. V této sezoně v téměř každém představení spolu hlavní postavy někam jdou. Je to Foglar, Dobrodružství v Zemi nikoho, kde objevují nebezpečnou krajinu plnou propadlišť, hledají tam trilobity. Teď (22. ledna 2023 – pozn. red.) budeme mít premiéru, kdy se kapela vydává na dobrodružství do vesmíru, pak se zase dva bráchové ztratí v odpadových trubkách a zjistí, že je jim spolu dobře. V únoru bude mít premiéru inscenace Akiak, kde dívka putuje za světlem, odehrává se to v Grónsku, zase je to nějaké neznámé prostředí, kde hrdina musí využít svůj potenciál. A v poslední premiéře sezony Gorila a já děvčátko z dětského domova poznává nové prostředí adoptivní rodiny s mámou gorilou a diváci zjišťují, že věci vždycky nejsou takové, jaké se na první pohled zdají.
Předpokládám, že máte v hlavě i obrysy příští sezony.
AM: My jsme si s Jirkou jako nové umělecké vedení vytvořili představu tří dalších sezon, pro které bude jednotícím prvkem obrat k sobě. První sezona se pracovně jmenuje Já a moje tělo, v druhé půjde o mě samotného, o moji osobnost a ve třetí o mě samotného ve vztahu k mému okolí. První sezona zkoumá tělo, jeho hranice, jeho přijetí. Tato linka je pro nás důležitá, odkazuje k tomu, co chceme divákům v Polárce nabízet. Předchozí umělecké vedení mělo claim (heslo, motto – pozn. red.), že Polárka je průvodce k divadelní dospělosti, což myslím skvěle naplňovali. Pro nás dva by v tuto chvíli ten claim mohl znít Polárka je průvodcem k sobě samému. Jsme přesvědčeni, že pokud člověk porozumí sám sobě, pozná a přijme sám sebe se všemi dobrými i těžšími stránkami, pak může být šťastný, může pomáhat společnosti a naplnit tak svůj potenciál.
JH: Dětem bychom chtěli svou představu komunikovat tak, že každý má svůj vesmír a nejprve musí poznat svůj vlastní a až pak může být součástí vesmíru ostatních. Dál chceme držet autorský přístup, různost žánrů a forem a myslíme si, že tato různorodost, různé divadelní vesmíry můžou pomáhat divákům pojmenovat si ten svůj. Pro mě osobně je zásadní téma partnerství, být partnerem sám sobě. Jak dobře se mi to podaří zvládnout u sebe samotného, tak dobře jsem schopen být partnerem druhému člověku, dávat mu lásku, respektovat jeho, případně celou společnost.
Váš repertoár doplňují festivaly, workshopy pro děti nebo celé rodiny i divadelní studia, kde děti rozvíjejí své herecké a jiné dovednosti. Je o ně zájem? Není divadlo v době sociálních sítí a desetivteřinových videí na Tik Toku překonaný formát?
AM: Moje zkušenost je, že je to přesně naopak. Sítě, sociální platformy, veškerý online život oproti divadlu postrádá jednu zásadní věc – a to je společenství a společný zážitek. Možnost reálného prožívání, reálného setkávání, reálné komunikace. Možná i proto, že jsme dlouhou dobu žili online, je o workshopy, společné zážitky často i s rodiči velký zájem. Velký potenciál divadla spočívá v tom, že tohle umožňuje. Klíčem je, co zažijete v tu chvíli na tom místě, nedá se to pauznout, nemůžete si to jako na Netflixu nechat na později. Prostě ten zážitek dostanete celý, s celým divadelním sálem všichni společně.
JH: Myslím si, že sociální sítě nutí divadlo se posouvat. Děti jsou na sítích zvyklé vytvářet si různé identity, pracují se stylizací, chtějí spolu interagovat. Nemůžeme je podceňovat, musíme s nimi držet krok. Divák není naivní, už nám neskočí na to, že teď něco hraju, a tak jsem ta postava. Pořád jsem i herec. Pro diváky je běžné, že mají více identit, komunikují na několika úrovních. Zároveň je pro ně dnes to nejtěžší usedět čas představení, zkoncentrovat se. Musíme být v projevu mnohem přímější, autentičtější, kreativnější. Už neplatí, že se teď rozhodnu pro určitý vzorec přemýšlení a budu ho důsledně dodržovat, děti jsou zvyklé během 10 vteřin skákat, vidět tenhle a tenhle a tenhle žánr. Myslím, že divadlo se tím musí inspirovat, nesmí být svázané představou, jak se to má dělat správně.
AM: Je to velká výzva. Teď jsme měli workshop pro děti od 7 let, hráli jsme hru na asociace – světlo, tma, den, noc… A na jednu slečnu, 11 let, vyšli lidé. Její první odpovědí byla „sociální úzkost“. Přišlo mi zásadní, že pojmu rozumí a umí s ním pracovat, je to opravdu její emocionální odpověď na téma lidé. Já jsem v 11 letech vůbec netušila, co je sociální úzkost. Je to zpráva, že s těmito dětmi musíme pracovat jako s partnery, kteří už přemýšlí v takových pojmech. A ukazuje se, že sociální úzkost se těžko vyřeší na sítích. Ale divadlo tu možnost má. Diváci uvidí, jak tuto situaci řeší různí lidé, můžou být její součástí, můžou se ztotožnit s hrdinou, který třeba sociální úzkost překoná. Pokud tu výzvu přijmeme a rozvineme, může divadlo nadále fungovat a plnit svoji nezastupitelnou roli.
Lidé si u vás mohou koupit i tzv. zavěšenou vstupenku. O co jde?
AM: Zavěšená vstupenka je můj srdcový projekt, se kterým jsem přišla před 6 lety. Když jsem v Brně před 15 lety pracovala v kavárně, objevil se trend zavěšeného kafe. Byla to káva, kterou někdo koupil navíc, a hrneček se fyzicky zavěsil nad kávovar. A když přišel někdo, kdo by si kafe moc dal, ale neměl na něj peníze, mohl poprosit o ten zavěšený hrnek. My jsme adekvátně tomu zvolili koncept Zavěšené vstupenky. Funguje tak, že lidé, kteří si to můžou dovolit a chtějí, koupí vstupenku, kterou pak přes neziskové organizace nabízíme dětem, které by jinak nemohly přijít. O zavěšenou vstupenku se začínají zajímat i rodiny, které je ještě před dvěma třemi lety samy kupovaly. A teď, když mají třeba tři děti, už je pro ně návštěva divadla dost nákladná. Chceme na projekt upozornit celým Festivalem pro Zavěšenou vstupenku 2023, během kterého budou v Polárce k vidění hostující představení z jiných českých divadel pro děti.
Kolik takových vstupenek měsíčně prodáte a vydáte?
AM: Spolupracujeme s asi 10 neziskovými organizacemi a každý měsíc jim dohromady nabízíme kolem 30 vstupenek. Když jich diváci nekoupí tolik, tak je divadlo dorovná ze svých zdrojů. Často chodí i handicapované děti, pro které je překvapením, že do Polárky můžou přijít. Podle mě je skvělé, že díky projektu lidé, kteří si nemysleli, že by divadlo bylo pro ně, zjišťují, že ano. Že tu není žádné omezení a že nejhorší, co se může stát, je, že ze sálu půjdou na chvíli ven. Diváci tyto vstupenky kupují ve vlnách, podle kampaně, kterou k projektu děláme. Někdy se vyprodá i 30 vstupenek měsíčně, v poslední době je to spíš do pěti kusů. Proto teď chceme propagovat ten festival.
Jiří Hajdyla vystudoval herectví na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Divadlo ale zná nejen z pozice herce, nýbrž i osvětlovače, technika, produkčního a režiséra, možná proto oslovil komisi při výběru nového uměleckého vedení Divadla Polárka. Letošní sezona je tedy jeho první v roli uměleckého ředitele.
Alžběta Michalová vystudovala divadelní dramaturgii na JAMU, spolupracovala s různými scénami od Českých Budějovic přes Brno po Uherské Hradiště. Za svou debutovou básnickou sbírku Zřetelně nevyprávíš byla nominována na cenu Magnesia Litera 2015 v kategorii Objev roku a na Cenu Jiřího Ortena.
Předchůdcem Divadla Polárka byl soubor Jitřenka, jehož osud se zkomplikoval v 90. letech. Umělci v listopadu 1998 proti způsobu vedení scény a hospodaření stávkovali a po auditu městské části Brno-střed dostala Jitřenka výpověď z nájmu budovy na Tučkově ulici. Zpět se soubor vrátil už jako Polárka v lednu 1999. Dnes je jedním ze středisek příspěvkové organizace Kávéeska a na provoz divadla přispívá především městská část Brno-střed.
